Vítězství Heleny Erbenové v jižní Číně

07.06.2015 16:09:29 | Autor: Ladislav Janata, Helena Erbenová | Rubrika: Sport | Obce: Nová Ves nad Nisou,Jablonecko

Helenu Erbenovou znají sportovní příznivci nejen jako bývalou běžkyni na lyžích, která se zúčastnila nejen dvou OH, ale také pěti MS právě v běhu na lyžích. Po skončení lyžařské kariéry se vdala a z Balatkové se stala Erbenová, ale také je matkou již pětileté dcery. Se sportem však nepřestala a s pochopením celé rodiny se začala objevovat na triatlonových závodech.

Nestačil jí však klasický, kde neměla takovou plaveckou praxi, a tak se dala na jiné větší a extrémnější. V roce 2012 se stala mistryní Evropy v zimním triatlonu a i v terénním triatlonu, kde se o rok později stala i mistryní světa a vyhrála Světový pohár.

Helena tady našla zalíbení v outdoorových sportech, a tak se stala i členkou švédského týmu Thule, se kterým se nedávno zúčastnila čtyřdenního etapového závodu v jižní Číně - Baise, Adventure Moutain Challange, China 2015. Do týmu ji pozval majitel a kapitán týmu Martin Flinta, Švéd s pěkným českým jménem, ale bez znalosti jediného českého slova. Tým byl sice švédský, ale byli v něm členové ze všech koutů světa, další dva byli z Nového Zélandu - Jacob Roberts a Samuel Clark.

Tým se skládal ze tří mužů a jedné ženy - Heleny Erbenové. Při závodě musejí všichni jít všechno a neměli by se od sebe vzdálit na více jak 100 metrů. Takže sejít se až v cíli nepřipadá v úvahu, to by zavánělo buď diskvalifikací nebo v lepším případě penalizací.  Na startu stálo 25 týmů, to je nejvyšší možný počet, kterým je pořadatel schopen zajistit ubytování, převoz materiálu, a tak podobně. Cyklistická část se jezdí na horském kole, po vodě se putuje buď na raftech nebo na deblkajaku, což Helena v průběhu závodu přivítala.

Švédský tým Thule s odvážnou Češkou Helenou Erbenovou tento závod vyhrál a na sedmém místě se umístil ryze český tým Black Hill/Opava Net.

O zážitcích a průběhu závodu nám pro Naše Jablonecko Helena povyprávěla, tak otiskujeme její reportáž poněkud obšírnou, ale velmi zajímavou:

Pro mě druhý etapový závod v Číně a třetí adventure race v životě. Všechny jsem jela společně s mezinárodním Thule Adventure race týmem. Na poslední chvíli se nám změnilo složení týmu. Američana se švédským pasem Scotta Colea nahradil super silný Novozélanďan Samuel Clark, který dostal přezdívku „pádlovací mašina". Druhým členem byl jeho krajan Jacob Roberts, kapitán týmu Martin Flinta a já.

Do Číny jsem cestovala neskutečně dlouho, v pondělí ráno jsem odletěla z Prahy a ve středu kolem třetí hodiny ráno jsme přijeli na hotel. Snídani jsme samozřejmě prospali. Dva dny před závodem trochu pojet na biku, zkontrolovat, jestli všechno funguje. Den před závodem jsme kompletní a vybíháme na 40 minut. Zkontrolovat všechno vybavení. Briefing a získat co nejvíc informací. Uložit všechny věci do správných boxů...večeře...spánek...snídaně...

První závodní den: Na úvod krásný otvírací ceremoniál, se vším co k čínským tradicím patří, skropil nakonec velmi příjemný déšť, který ale na kluzké silnici byl už o dost nepříjemnější. V 9.00 ostrý start a sprint ke kilometr vzdálené mapě. Mapa visela něco přes dva metry vysoko. Musím Samovi vylézt na záda a mapu strhnout. Naštěstí jsou jen 3 kontroly, takže jsem si hodně oddechla a můžu běžet s Jacobem na tu nejbližší kontrolu a nemám šanci se ztratit. V depu čekáme skoro dvacet minut. Jedna z kontrol byla opravdu daleko a hodně výškových metrů vysoko. Vybíháme s cyklistickou helmou a čelovkou na 25 kilometrový běh. Před námi je několik družstev. Strmá stoupání i klesání, kamení...do kopce dostanu lano, ale mám s ním problémy, protože je hodně krátké a musím do puntíku kopírovat každý krok, což mě asi ve finále stojí víc sil, než kdybych měla trochu prostoru. Moc nevnímám krajinu, ale vím, že je nádherná a jsem ráda, že místo horkého slunce padají dešťové kapky. Asi na 15. kilometru je obrovská jeskyně. Až tam jsem pochopila, proč na hlavě táhneme ty těžké čelovky se silným světlem.

Díky silnému světlu se nám podařilo být v jeskyni velmi rychlí a dostali jsme se na druhé místo za vedoucí Číňany. Těšila jsem se už na bika. V depu jsme zase jako obvykle byli dost pomalí. Hned od začátku mě ale zaskočilo, jak je to do kopce a díky mé vlastní chybě, kdy se mi nepodařilo na vrcholu kopce zasunout bidon do držáku, jednou rukou jsem držela řidítka, druhou lano a snažila se jej tam dostat, skákala jsem po kamenech, až jsem někde trochu prorazila gumu a měla pomalý defekt. To už jsme ale byli na vedoucí pozici. Kluci se nejdřív snažili kolo opravit nafukovací pěnou. Ta ale fungovala jen chvíli a v momentě, kdy jsme zase dojeli vedoucí Číňany, kluci raději volí dát duši. Takže jsme zase ztratili další čas a předjelo nás ještě jedno družstvo. Oprava trvala zhruba 5 minut. Tlak byl o dost větší než jsem zvyklá a v terénu jsem pak měla trochu problémy. Po 20 kilometrech se nám zase podařilo dostat na první pozici, když jsme doslova předběhli s bikami vedoucí družstvo. Byla tu asi 3 km dlouhá část, kde se s kolem muselo jít, běžet, nést na zádech... a pak byly nádherné technické pasáže. Byla jsem odpočatá a šlo mi to výborně. Sice jsem se dvakrát vyklopila, ale vždycky jsem vyvázla se štěstím. Jednou mě zachránil strom a jednou opravdové štěstí. Kapitán mě jen pochválil, jak rychle se umím zvednout.

Získali jsme velký náskok. Závěrečnou částí byl kajak - 30 km. Tam jsem pochopila, že se mnou v lodi sedí někdo, kdo to opravdu umí. I když při nasedání do lodi se mu podařilo nejdřív vykoupat. I já jsem dostala pochvalu, že to nevypadá úplně zle. Dokonce jsme jeli i několik km před naší první lodí. Sam si tuhle jízdu na kajaku opravdu užíval. Do cíle jsme přijeli až za tmy s náskokem asi 15 minut před druhým týmem z Nového Zélandu Torpedo 7 a třetím finským Halti Adventure Týmem.

0:38:41 -orintační běh -5 km+3:10:10-25 km běh+2:35:31-42 km bike+3:45:54-30 km kajak

Rychle se omýt (sprchy nebyly), najíst, zkontrolovat kolo, postavit stan a trochu se vyspat...

Den druhý: Po pěti hodinách přerušovaného spánku vstáváme v půl čtvrté. Start je v 5 hodin ráno. S čelovkami na helmě se všichni vydávají na 120 km dlouhý bike. Startujeme první. Po nás, po 10 vteřinách, další týmy, tak jak dojely den předtím. Za chvíli se ve tmě míhá množství světlušek. Docela jsem se ve tmě bála, abych se někde nevymlela. Nikdy jsem za tmy s čelovkou nejela. Prvních 60 km se nic moc neděje, jen se zezadu přidávají další a další týmy. Pak ale Raw Adventure team, který táhl celé pole, udělal chybu a jel úplně na opačnou stranu. Trať na kola není značená, mapy jsou nahrány v GPS a celý peloton se roztrhal. My jsme se také trochu ztratili. Když jsme se znovu všichni našli, trochu jsme ztráceli na čelo. Brzo se nám podařilo čelo dotáhnout a jak jsme byli rozjetí, pokračovali jsme dál. A pomalu si vybudovali náskok. V depu to byly asi 4 minuty na druhý Torpedo 7 Team. To už jsem ale věděla, že na 25 km dlouhém běhu v příšerném vedru a po těch 120 km, kde se nastoupalo přes čtyři tisíce metrů, budu mít problémy.

Bylo ukrutné vedro, asi jsem už na biku nepila úplně dobře. Hned po prvním kilometru jsem dostala křeče do stehen, ani na lano to nebylo. Udělat rychlejší pohyb a hned bych ji měla. Ale pořád se snažím běžet, sice táhnu nohy hodně po zemi, ale běh to je. Jen prudké kopce jdeme a už můžu být na laně. Chvílemi je to lepší, chvílemi se křeče hlásí. Úžasné bylo, když jsme přebíhali řeku. Bylo to neskutečně osvěžující vlézt do řeky a namočit se. Horší už bylo zvedat nohy přes kamení a neuklouznout. Už jsem si nenesla nic. Pití mi nesl Jacob a ještě jednu náhradní lahev Martin, abych byla co nejlehčí. Sam mě měl na laně a do kopce to bylo opravdu hodně znát. Posledních 5 km bylo hodně tvrdých. Nechtělo se mi běžet, ale neodvážila jsem se to říct. Přeci nepůjdu po rovině! Bojovala jsem sama se sebou. Asi to na mně poznali, a tak dva kilometry před depem jsme chvíli šli, chvíli běželi.

Tak strašně jsem si přála vidět na břehu řeky ty žluté rafty. Těšila jsem se, že si sednu. Nakonec po 25 km jsme se opravdu dočkali. Ale nebyla to moc zábava. Vody moc nebylo a raft moc nechtěl jet a ze začátku jsme nemohli udržet správný směr. Byla to dřina, slunce pálilo, ale příroda okolo byla nádherná. Trefit se mezi kameny a sjet několik rychlých kamenitých úseků. Za odměnu bylo projetí jeskyní. Z jedné strany otevřenou a nad ní se tyčil obrovský přírodní most. V té chvíli mě opravdu mrzelo, že u sebe nemám foťák. Nikdy jsem v přírodě neviděla něco tak majestátního. Byla to nádhera. Kousek za jeskyní byl cíl etapy. Nebylo jednoduché vylézt z raftu a dobelhat se za cílovou čáru.

Etapu jsme nakonec vyhráli s náskokem skoro půl hodiny před druhým týmem Tornádo 7. Jednoho člena tohoto týmu museli do cíle donést. Nevím přesně co to bylo, dehydratace, vyčerpání, žaludeční problémy... možná všechno dohromady.. V cíli jsem neměla v boxu batoh s věcmi na převlečení, což mě dost rozladilo. Naštěstí náš tým fungoval skvěle a kluci mi nějaké to suché oblečení půjčili. Následovalo vyhlášení a pak autobusem 2 hodiny do hotelu. Sláva, teplá sprcha a jídlo a trochu spánku v posteli. Ještě před tím znovu připravit na dva dny všechny věci do boxů. Už jsem byla tak unavená, že jsem nemohla pochopit co kam mám vlastně dát.

7:11:28-120 km bike+ 3:01:53-25 km běh+1:54:33-12 km raft

První dva dny byly hodnoceny jako jedna etapa. Celkový čas strávený na trati tak byl zatím 22:18:12 a vedení asi o 45 minut.

Den třetí a čtvrtý: Hodina autobusem na start někam do hor. Etapa hodně dlouhá a zvláštní. Jeden z členů druhého a třetího týmu v celkovém pořadí odcestovali večer do nemocnice a druhý den znovu stáli na startu. Vypadali naprosto příšerně, bolest jim koukala z tváře, ale stejně znovu pokračovali. I pro mě to začalo být náročné nejen fyzicky, ale i psychicky. Svalová bolest byla proti otlakům a puchýřům na nohách naprosto nicotná. Každé šlápnutí, každý dopad jsem trpěla, a to jsem netušila, že v cyklistických tretrách to bude ještě horší. Začínalo se orientačním během, 4 kontroly. Náš tým se večer ptal, jestli všichni členové musí mít označené všechny kontroly a bylo řečeno, že ano. Takže jako jediný tým jsme všichni byli na všech kontrolách. Tahle část se nám úplně nepovedla a v depu jsme byli jedni z posledních.

Na 27 km běhu jsme předbíhali jeden tým za druhým. Přála jsem si, ať běžíme pořád do kopce, to byla bolest snesitelnější, než když se běželo směrem dolů. Ale když se jde nahoru, musí se jít i dolů. V depu před cyklistickou částí jsme byli druzí za skvěle běžícím Čínským týmem. Ani na kole se nám nepodařilo zlikvidovat 10 minutovou ztrátu, kterou jsem nabrali na úvodním orienťáku. Znovu tu byla pasáž, kde se kolo táhlo na zádech do prudkého kopce po uzounké pěšince a pak zase dolů. Místo bylo sotva pro nohy, kolo muselo na záda. Slunce pálilo, vody v bidonech ubývalo. V jednom místě mi nevydrželo kovové lanko u tretry a prasklo. Noha mi sotva držela v botě a jednou jsem z ní dokonce vypadla. Nic příjemného. Po technickém sjezdu se nám skoro podařilo dotáhnout na vedoucí tým. Ten ale minul místo, kde se dala doplnit voda bez zastavení. Naštěstí pro nás organizátoři nesplnili to co slíbili, a v každé etapě byla místa, kde se dala doplnit voda. Nikdy jsme je neminuli a vždycky jsme všechny bidony naplnili i za cenu, že ztratíme nějaký čas. Mít co pít bylo ve vedru daleko důležitější, než ztráta dvou tří minut. Ztrátu se nám podařilo zlikvidovat po 4 km běhu. Číňani byli hladoví a zastavili u jednoho domu pro horkou vodu na nudle. Docela vtipná situace! Já jsem sotva běžela, plosky nohou mě bolely. V camelbacku sedák na fly fox.

Po rovinách jsme běželi, do kopce šli. Po 13 km jsme nandali sedáky a vyfasovali nejhorší ze tří lan na fly fox. Ale moc rychlosti a adrenalinu jsme si neužili. Konečně jsem využila svoji váhu a trochu síly, co mi zbyla z lyží a docela v klidu a rychle jsem přeručkovala nad propastí. Musím říci, že mě hodně překvapilo kolik problémů měli kluci. Číňanka také měla obrovské problémy dostat se na druhou stranu a jednu chvíli to vypadalo, že se tam snad ani nedostane, ale nakonec se jí to povedlo. Takhle jsem si tedy fly fox nepředstavovala. Pak ještě 4 km běhu tunelem, kousek do kopce a pak dlouhý seběh k jezeru. To byla nádherná podívaná. Čínský tým byl z kopce rychlejší. Moje nohy z kopce běžet nechtěly. Na kajaku se nám podařilo dostat do vedení a i do cíle třetího dne jsme dojeli první. Pro Sama to se mnou v lodi tentokrát byla opravdu těžká práce. Já jsem cítila tu obrovskou sílu s jakou náš kajak posílá dopředu a snaží se udržet na vlně naší první lodi. Vstávání z lodi po hodině a půl je vždycky obtížné, natož když má člověk za sebou několik hodin intenzivní dřiny ve čtyřiceti  stupňovém horku. Zadek otlačený, nohy zničené. Nemohla jsem do sebe dostat nic sladkého.

Pořadatelé nás překvapili postavenými stany a toaletami. Najíst se, vyspat se a s vidinou posledního nejkratšího dne jsme v 7 hodin ráno znovu seděli v kajaku a ukrajovali ze stejných 17 kilometrů na jezeře. Předstihl nás druhý tým v pořadí, ale téměř celou dobu se nám dařilo jet na jejich vlně. V depu zase helmu s čelovkou na hlavu. Po krátkém výběhu po asfaltu jsme se zase začali drápat po kamení do kopce, a pak se před námi otevřela obrovská, ale prosvětlená jeskyně, takže ty čelovky jsme na hlavě táhli naprosto zbytečně, nebyly potřeba. Pak jsme se znovu drápali po kamení nahoru a znovu dolů po kamení a kořenech. Následoval seběh po stejné trase, po které jsme včera vybíhali na fly fox. Na seběhu nás předhonil Raw Adventure Team, ale ke konci běhu se nám jej podařilo znovu doběhnout. Z depa jsme vyjížděli na první pozici. Vzhledem k tomu, že jsme v noci neměli přístup ke kolům, kapitán zavelel namazat řetězy, tak jsme něco málo ztratili, ale v prvním kopci jsme se ujali vedení.

Tahle poslední část měla mít 37 km, ale bylo to nekonečných 37 kilometrů. Do kopce to nebylo úplně nejhorší, i když moc sil už jsem neměla, ale z kopce dolů, jak to drncalo, jsem neuvěřitelně trpěla. Chtělo se mi křičet, abych si ulevila. Připadalo mi, že mám nohy v pekle. Teď už budu vědět, že vzít si o 1 číslo větší boty není zase taková blbost, jako mi to přišlo, když mi to kluci říkali před závodem. Dvakrát se na nás po sjezdu Raw Adventure skoro dotáhlo, ale do kopce jsme byli o trochu lepší. Opravdu to byla nikdy nekončící etapa. Po strmém stoupání po silnici jsme odbočili na malinkatou pěšinku, což znamenalo kola znovu na záda. Asi nejhorší chvíle pro mě. Fyzická bolest se mísila s tou psychickou a já nebyla daleko od toho sednout si do křoví a už se ani nehnout. Ale náš tým funguje opravdu jako tým a kluci mi hodně pomohli abych se sebrala a vymáčkla ze sebe ještě co se dalo. Myslím, že za 37 km jsme nastoupali asi 2 500 výškových metrů. Asi na pátém kopci jsem si říkala, že tenhle už musí být poslední. A nebyl. Pořád jsme neviděli pod sebou žádné město. A najednou tam bylo. Jedeme po rovině ve městě. Už nemůžu vydržet tu bolest na ruce, kdy mi hodinky udělaly velikou bouli na ruce a sundávám si je. Pak nám berou kola a my čtyři, všichni společně za ruce, projdeme cílovou čárou. Kluci měli obrovskou radost i přes vyčerpání. Já taky, ale byla schovaná někde uvnitř. Mně se chtělo brečet. Lehla jsem si, přikryla se ručníkem a dlouho brečela... radost přišla o dost později. Po dokončení většiny týmů, proběhlo vyhlášení třetího a čtvrtého dne. Je to skoro až neuvěřitelné.

Vyhráli jsme všechny 4 dny. Celkový čas byl 39:58:54

Večer jsme si ještě užili slavností vyhlášení, a taky se dostalo na tradiční čínské masáže. Druhý den jsme dostali pozvání na tradiční čínské grilování a prohlídku některých památek. I když jsem byla hodně unavená, byl to nádherný zážitek.

Sdílet s přáteli na facebooku

Diskutujte s námi

Náhled fotogalerie

OTEVŘÍT FOTOGALERII (celkem 5 fotek)

 

Další aktualita v pořadí ARCHIV AKTUALIT

Krátké zprávy z regionu Jablonecka

Fúze českolipské a liberecké nemocnice nepotřebuje schválení

Jako bezproblémové hodnotí fúzi liberecké a českolipské nemocnice Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS). Ten v pondělí 8. propsince po posouzení transakce dospěl k závěru, že fúze nepodléhá povolení antimonopolního úřadu. Záměr fúze obou organizací, Krajské nemocnice Liberec, a. s. s Nemocnicí s poliklinikou Česká Lípa, a. s. ve kterých je Liberecký kraj majoritním vlastníkem, pokračuje bez problému dál. ÚOHS pravomocně v souladu se zákonem ukončil správní řízení v této záležitosti. Podle sdělení, které v dané věci vydal, totiž obě nemocnice nejsou samostatnými soutěžiteli, protože již době před realizací plánované fúze jsou kontrolovány Libereckým krajem.

V jablonecké Kubálkově ulici se dláždí do konce týdne

Práce v jablonecké Kubálkově ulici se prodlužují do konce prvního prosincového týdne. Již jednou prodloužený termín dokončení byl 30. listopadu. Důvodem dalších potřebných dnů jsou povětrnostní podmínky. Pracovat se tu začalo 1. července. „Nejdéle do 7. prosince budou dělníci pracovat na dodláždění pojezdové a pochozí části u OA a VOŠ. Zároveň se bude průběžně odklízet i staveniště," říká Petr Heidrich z oddělení přípravy a realizace investic jabloneckého magistrátu. Chodci mohou ulicí Kubálkova procházet stavbou podél budovy SUPŠ a VOŠ. Stále je však nutná obezřetnost, jelikož průběžně probíhají hutnící práce dlažby a občas se po staveništi pohybuje menší technika, která přesouvá drť a kostky.

Vyberte datum:			Leden Únor Březen Duben Květen Červen Červenec Srpen Září Říjen Listopad Prosinec 2011 2012 2013 2014 2015 2016 2017 2018 2019 2020 2025 2026
Po	Út	St	Čt	Pá	So	Ne