Tenisová leganda - Karel Macas

19.11.2011 15:18:22 | Autor: Ladislav Janata | Rubrika: Sport | Obce: Jablonecko

Počátkem září letošního roku uspořádala tenisová Sparta Praha slavnostní připomenutí 60. výročí vítězství sparťanského tenisového družstva - tehdy Spartak Praha Sokolovo - v premiérovém ročníku nejvyšší domácí soutěže, mistrovství Československa smíšených družstev. Vedení pražského klubu připravilo pro žijící členy tohoto družstva setkání, na kterém Vlasta Holečková, Vladimír Zábrodský, Jaromír Bečka a Karel Macas převzali z rukou přesedy ČTS Ivo Kaderky a prezidenta klubu Miroslava Černoška upomínkové plakety. Mezi vyznamenanými byl i dlouholetý hráč a předseda tenisového klubu Bižuterie Karel Macas, kterého jsme požádali o rozhovor.

Kde jste začínal s tenisem a kolik vám bylo roků?

Bylo mi asi šest roků, když jsem začínal na dvorcích Českého veslařského klubu na předměstí Ústí nad Labem ve Vanově. Jako žák jsem patřil k předním tenistům své kategorie, vyhrál jsem jako desetiletý turnaj v Karlových Varech, kde bylo asi osmdesát účastníků, především z Bavorska, Čechů tam bylo víc než deset. Krátce potom ale byl otec přeložen do cukrovaru v Dobrovicích u Mladé Boleslavi, a tím na dlouhý čas pro mě závodní tenis skončil. Tam se hrál tenis na rekreační úrovni a já se zúčastňoval turnajů bez jekékoliv přípravy a šance na výraznější úspěch byly mizivé.

Kam vedly vaše kroky dál? Končila válka.

Bezprostředně po ní jsem hrál za LTC Mladou Boleslav, kde jsem se po krátké době propracoval do čela družstva. Zásluhu na tom měl do té doby nejlepší hráč oddílu Jaromír Vaníček, který se mnou téměř denně trénoval. Měli jsme silné družstvo, které v letech 1946 a 1947 hrálo finále družstev Severočeského kraje s ČLTK Jablonec, ale těsně jsme prohráli jen proto, že v Jablonci byly velmi dobré ženy Vlasta Holečková a Míša Pelcová.

Jak jste se dostal do tehdy špičkové Sparty?

V sedmačtyřicátém jsem začal hrát více turnajů, vyhrál jsem v Nymburce Severočeskou juniorku a dostal šanci hrát v Praze mezinárodní mistrovství republiky. Shodou okolností jsem se na Štvanici střetl v prvním kole s Jaroslavem Drobným (v roce 1954 vyhrál Wimbledon – pozn.redakce) a ve čtyřhře s párem Drobný – Černík a musím říci, že nás šetřili, vždy jsme si udělali dva gamy. V roce 1949 jsem se zúčasnil nějakého turnaje v Praze a před finále na Štvanici mě oslovil významný funkcionář Dr. Rössler s tím, že mě již delší dobu sleduje a chce mě vzít do Meteoru 8, který pak tvořil základ budoucího Spartaku Sokolovo – Sparty. Nechal mne otipovat i vynikajícím prvorepublikovým tenistou Žemlou, a ten mě doporučil.

Při nedávném setkání jste hodně vzpomínali. Jak na život na Spartě vzpomínáte vy?

Jiří Rössler dal ve Spartě dohromady skvělý tým, který v čele se Zábrodským a Holečkovou v roce 1951 vyhrál I. mistrovství Československa smíšených družstev, za mého skromného přispění. Za tříleté působení ve Spartě jsem s úspěchem absolvoval řadu celostátních turnajů, se Zábrodským a Bečkou jsem jezdil v té době na oblíbené tenisové exhibice, na které nás doprovázela i početná skupina oddílových členů a fanoušků. Život ve Spartě byl i společensky velice příjemný.

Ve Spartě jste nezůstal, co bylo dál?

Všichni moji spoluhráči včetně Zábrodského byli zaměstnaní v ČKD a neměli problémy s uvolňováním na tréninky a zápasy. Já jsem po skončení studia na právnické fakultě šel na umístěnku k justici a s uvolňováním jsem měl značné potíže. Můj tenis nikoho nezajímal, čtrnáctidenní dovolená nestačila, a tak jsem žil v samých problémech. V té době jsem dával tenisu přednost, problémy se nahromadily při týdenním mistrovství republiky v Ostravě a Brně. Bylo jasné, že mě tenis v Praze neuživí, a tak jsem se dohodl s Rösslerem, že se po vojně, kdy mě taky vyprší lhůta pro povinnost pracovat v justici, do Sparty nevrátím.

Narukoval jste tedy na vojnu, kam to bylo?

Léta 1952/53 jsem trávil na vojně převážně v Karlových Varech. V místním oddíle působil vynikající profesionální hráč Miloš Šolc a tomu se podařilo mě v létě vyreklamovat s tím, že budu trénovat vysoké sovětské důstojníky, kteří ve Varech tráví dovolenou. Současně jsem posílil druholigové družstvo, stal se krajským přeborníkem a vyhrál turnaje ve Františkových a Mariánských Lázních. V roce 1953 na celostátním turnaji v Karlových Varech jsem ve finále prohrál s čerstvým mistrem republiky Milanem Širokým, po velké bitvě, když jsem nevyužil výhody mečbolu.

Jak jste se dostal do Jablonce nad Nisou?

Po vojně jsem měl dvě nabídky. Jednu z Karlových Varů a druhou z Jablonce, kterou zprostředkoval můj přítel z Mladé Boleslavi, vynikající jablonecký stolní tenista Luděk Štarch. Já se rozhodl pro Jablonec, protože ten chtěl hrát rovněž druhou celostátní soutěž družstev u nás. To se podařilo v roce 1954 a spolu s Kožichem, Pluhařem, Štěpánem, Pelcovou, Koblihovou a později s Bernkopfem, Štroblem a Mrákotou jsme řadu let hráli v této soutěži důstojnou roli. Osobního největšího úspěchu za Jablonec jsem dosáhl v roce 1957 na mistrovství Čech v Písku, kde jsem postupně porazil čtvrtého a sedmého hráče republiky a probojoval se do semifinále.

Působil jste i jako trenér?

Nikdy jsem nebyl trenérem v pravém slova smyslu, ani já jsem trenéra nikdy neměl. Preferoval jsem tréninková střetnutí a při nich jsem hráčům vysvětloval, jaké dělají chyby. Nejvíce si cením, že jsem jabloneckého odchovance Petra Štrobla dovedl až k vítězství na pardubické juniorce. Ten se později dvakrát stal mistrem Československa a byl členem týmu pro Davis Cup. Spolu s dalšími členy závodního družstva jsem se podílel i na Pelcově růstu, který byl také ve finále juniorky v Pardubicích, dále jsme pomáhali v tenisovém růstu Františku Vozkovi, Herbertu Hoberlandovi a Petru Stočesovi, který reprezentoval v Galeově poháru. To vše za předsednictví výrazné osobnosti jabloneckého tenisu Josefa Pluhaře.

Vaše dráha pak pokračovala v roli funkcionáře. Jak dlouho jste ještě v tenise působil?

Po odchodu Pluhaře do zahraničí jsem působil více jak dvacet let jako předseda, spolu s vynikajícím tajemníkem oddílu Josefem Vyčítalem. Podařilo se nám vytvořit partu nadšenců a pustili jsme se do rozsáhlé rekonstrukce tenisového areálu Nad Prosečí. Pod vedením ing. Jiřího Fraenkla a Petra Stočese byla demolovaná stará klubovna, postavena nová, přistaven byt pro správce, ubytovna s kotelnou, postavena krytá hala a byly zrekonstruovány tenisové kurty. To vše při plné závodní činnosti. Pořádali jsme turnaje a starali se o mládež. Závodní družstva byla obsazována většinou vlastními odchovanci. Někdy v roce 1993 jsme s Josefem Vyčítalem práci ve výboru ukončili a po nás nastoupila nová generace, které jsem ještě pomohl s obnovením ČLTK Bižuterie. Nyní vede klub Miloslav Hajátko a za něho se areál dále „vyšperkoval“, tak že se v něm mohou hrát i mezinárodní turnaje.

Máte ještě ve vzpomínkách někoho, kdo se o jablonecký tenis zasloužil?

Když po válce Dr. Pravoslav Holeček (manžel vynikající hráčky Vlasty) spolu s Dr. Milošem Sušickým zakládali na Horní Proseči tenisový klub ČLTK, tak jejich pravou rukou byl kustod Josef Celný. Ten v rekordně krátké době obnovil zarostlé dvorce spolu s centrálním tak, že se na nich hrálo mistrovství Severočeské župy na jaře v roce 1946. Jako junior jsem tam startoval i já, tak jsem jeho veledílo mohl posoudit. V republice byli takoví kustodi pouze dva – Jaroslav Drobný st. (otec reprezentanta) a Josef Celný. Tuto pověst potvrdil i v Břízkách, kdy spolu se mšenskými nadšenci postavil tři skvělé dvorce. Na jeho dvorcích byla radost hrát, za moji dlouhou tenisovou kariéru jsem se s takovým odborníkem nesetkal.

Sdílet s přáteli na facebooku

Diskutujte s námi

Náhled fotogalerie

OTEVŘÍT FOTOGALERII (celkem 3 fotek)

Krátké zprávy z regionu Jablonecka

Zemřel Imrich Bugár, dlouholetý manažer turnovského mítinku

Atletickým fanouškům přinášíme smutnou zprávu, že ve středu 8. dubna zemřel diskař Imrich Bugár, dlouholetý manažer atletického Memoriálu Ludvíka Daňka v Turnově. Zanedlouho - 14. dubna by přitom oslavil 71 let. Více podrobností

Hasiči – lezci zachránili u Semil paraglidistu i zraněného ferratistu

V úterý 24. března odpoledne měli hasiči - lezci z centrálních hasičských stanic Semily a Liberec velmi napilno. Semilští lezci na dvou různých místech zachránili dvě osoby - paraglidistu v nesnázích a zraněného muže na ferratě u Semil, tam zachraňovali společně s libereckými kolegy. Více podrobností a fotografie na Našem Pojizeří