Veterinářka Klára Pospíšilová: Jsou věci, na které si člověk nikdy nezvykne

19.03.2011 01:42:50 | Autor: Hana Hilleová | Rubrika: Společnost | Obce: Zásada

Od malička si nepřála nic jiného než být veterinární lékařka. Pro to, aby se jí mohla stát, udělala úplně všechno, a taky úplně všechno obětovala. Náplní a smyslem její práce je pomáhat zvířatům. Bohužel, s tím souvisí i to, že jim musí pomoci zemřít. A na to si ani po letech praxe nezvykla.

„Co jsem rozum vzala, chtěla jsem léčit zvířata a nikdy jsem nechtěla dělat nic jiného. S tím jsem taky šla na gymnázium, a s tím jsem se taky hlásila na vysokou. Jenže tenkrát vůbec nebylo jednoduché se na veterinární školu dostat. Byla jsem rozhodnuta zkoušet to znova a znova," vzpomínala veterinární lékařka Klára Pospíšilová.

„Dva roky jsem čekala a zatím pracovala ve Státním veterinárním ústavu v Liberci. Tehdy mi jeden kolega říkal, že na světě nic nestojí za to, obětovat tomu úplně všechno. A prý už vůbec ne veterinární medicína. Tenkrát jsem se na něj strašně rozzlobila. Dnes vím, že svým způsobem měl i pravdu. Já do toho šla určitě na víc jak na sto procent, ale člověk by si měl nechat alespoň nějaký prostor pro jiné věci, nebo alespoň vlastní zázemí."

Zvířata léčí jak ve své ordinaci, tak za svými pacienty dojíždí do jejich domovů. A občas nastane situace, kdy musí rozhodnout a nemocné nebo staré zvíře utratit.

„Musím vycházet ze spousty věcí. Vše se odvíjí od zdravotního stavu. Nemocné zvíře je obrovská zátěž pro majitele. A to nejen finanční. Jednak myslím na to zvíře, jednak na ty lidi, že k němu něco cítí a musím se od toho oprostit. Ale v tom momentě mi to je ohromně líto. Jsou věci, na které si nejde zvyknout."

Podle Kláry Pospíšilové je občas těžké komunikovat s lidmi. Na jedné straně stojí ti, kteří si nechtějí připustit, že zdravotní stav jejich miláčka je beznadějný.

„Je to drsná pravda. Někdo to snese natvrdo, někomu to musím servírovat po kapkách ,  a někdo to nechce slyšet vůbec. Zvíře umírá a lidi si objednávají luxusní zákroky. My jim to rozmlouváme. Když uděláme ta složitá vyšetření, nakonec na vlastní náklady zjistíme, že jsme měli pravdu. Někteří nám to ani nezaplatí. Na druhou stranu přijdou lidi utratit zdravé zvíře jen proto, že už je přestalo bavit. To neudělám a takové vyhazuji. Ať si myslí a říkají co chtějí, ale to prostě neudělám!"

Koní se bojí a neví o nich, co si myslí

Po maturitě na tanvaldském gymnáziu a dvouletém čekání se konečně dostala na vytouženou školu a vystudovala Vysokou školu veterinární v Brně.

Od roku 1992 provozuje praxi ve vlastní ordinaci ve Velkých Hamrech.

Pečuje jak o malá zvířata, tak o krávy a ovce a další. Zákrok u koní, když může, přenechá kolegům.

„S prvním koněm jsem se opravdově setkala na vysoké škole. To byla kobylka, kterou přivezli s tím, že má srdeční vadu. Chodili jsme ji poslouchat a všichni včetně profesorů jsme tu srdeční vadu slyšeli. Jednoho dne jsme přišli a „srdeční vada" měla hříbátko. To byl ten důvod, proč nechtěla běhat. Kobylka byla do té doby vždy velmi hodná, ale tentokrát začala vyhazovat a kolegu by asi ukopala, kdyby se nedostal včas ven. A od té doby se koní bojím. Miluji je, ale bojím se," vysvětlila hamrovská veterinářka.

„A taky že nevím, co si myslí. Vím, co si myslí pes, vím, co si myslí kočka a vím, co si myslí kráva. S koňmi jsem nevyrůstala, s koněm jsem se potkala tak dvakrát do roka, a to jen proto, že s ním dělal táta v lese. Když je to nutné, udělám nejnutnější zákrok a jinak zvíře přenechám specialistům," doplnila Klára Pospíšilová.

Zachránit život neznamená jen léčit

Kůň se přesto stal jedním z neplánovaných členů rodiny. A to proto, že veterinářka Klára se občas ujme zvířete odsouzeného na smrt nebo ke strádání.

„Tak se stalo, že nejmladší dcera několikrát v týdnu dojíždí na Příchovice, kde má ustájeného vlastního koně. Bude jí čtrnáct a stará se o kobylku, která byla určená na jatka. Ví, co to je za dřinu a za odpovědnost."

V hamrovské ordinaci je běžné setkat se s některým z dalších zachráněných zvířat. „Zrovna nedávno přišel tenhle zrzavý kocourek. Chudák, má deformovanou nohu. Přišel sám až do ordinace, prostě sem najednou vpochodoval. Dáme ho dohromady, vykrmíme, vykastrujeme a snad se najde někdo, komu ho udáme."

O psaní

Kromě léčení zvířat měla Klára Pospíšilová už od dětství vztah ke psaní. Účastnila se různých literárních soutěží a získala i některá ocenění. Už na gymnáziu vyhrála Strážnici Marušky Kudeříkové, uspěla v Ostravské Generaci, Literární Roudnici.

Druhé místo za prózu získala v roce 1987 v Literárních Františkových Lázních. „Už od první třídy jsem chtěla psát romány a dokonce jsem jich jako dítě měla několik rozepsaných. Do psaní dávám hodně ze sebe a svoje pocity vsunuji do různých příběhů. Ale jsou to takové myšlenky co mohou potkat každého, a pocity co cítí i ostatní lidé. Moje vlastní problémy jsou moje vlastní, a ty se snažím nikde neventilovat."

Kozí doktorka

Klára Pospíšilová publikuje pod svým dívčím jménem Hoffmanová. První vydaná kniha nesla název Krakonošoviny . „Byla to prvotina, kdy do toho člověk proniká. Psala jsem variace na pohádky a Krakonoš posloužil jako takový katalyzátor. Do pověstí a pohádek jsem vsunula i něco ze života a použila jsem i příběhy reálných a žijících postav ze svého okolí."

Krátce po úspěšných Krakonošovinách vyšlo Vrdlouhání, aneb pravda vo zázračným uzdravování. V této knize vypráví příběhy známého doktora Kittela, který v našem kraji žil a léčil v 18. století. O postavě opředené mýty a pověstmi psala ve svérázném  jizerském nářečí.

Třetí kniha se jmenuje Kozí doktorka a autorka s humorem sobě vlastním přibližuje práci venkovské zvěrolékařky. „V podstatě to je autobiografie a člověk tam najde vysvětlení a odpovědi na hodně otázek. I to, jak jsem přišla k té „kozí doktorce". Lidi tu na vesnici říkali veterinářům „doktor kráva", ale to by k ženský nebylo vhodný. Vzniklo to z toho, že opravdu léčím tady po vesnicích kozy, a taky že Pepa Karban je sprosťák a ono si to lze vykládat dvojsmyslně."

Kromě knih vydává Klára Pospíšilová už několik let kalendáře historických pohlednic. A jak jinak než z našeho okolí. „K tomu jsem se dostala náhodou a netušila jsem, jak strašně je to těžká práce. Ale neskutečně mě to bavilo, naučila jsem se kvůli tomu švabach. Samozřejmě spolupracuji s lidmi, kteří umí perfektně německy. Nikdy dřív jsem se o historii nezajímala a najednou jsem se do toho úplně zažrala. Spíš než data, kdy se co stalo, sháním lidské osudy a příběhy, které člověka i tu dobu přiblíží. A teď se na všechno dívám jinýma očima. Na krajinu, na lidi, na historii."  

Sdílet s přáteli na facebooku

Diskutujte s námi

Krátké zprávy z regionu Jablonecka

Rok české hudby podpoří kraj téměř osmi sty tisíci korun

Téměř osm set tisíc korun věnuje Liberecký kraj na podporu české hudby: Děje se tak prostřednictvím speciálně zaměřeného dotačního programu 7.11 Rok české hudby. Celkem si pořadatelé kulturních akcí z oblasti klasické hudby rozdělí 769 015 korun. „Liberecký kraj se připojil tímto dotačním programem k oslavám české hudby, které Rok české hudby přináší. Jsem ráda, že v kraji vznikají kvalitní hudební projekty, které si podporu zaslouží a přinesou posluchačům a divákům radost a krásný kulturní zážitek," uvedla Květa Vinklátová, náměstkyně pro kulturu, památkovou péči a cestovní ruch Libereckého kraje.

Výkonná rada ODS v Liberci zrušila členství dvěma členům

Výkonná rada ODS v pátek 12. dubna 2024 v návaznosti na závažné pochybnosti a podezření z korupčního jednání v Liberci rozhodla přijatým usnesením o ukončení členství Petru Židkovi a Petru Syrovátkovi. „Petr Židek byl vyzván, aby z věci vyvodil patřičné důsledky, a rezignoval na své funkce, nicméně výzvu odmítl. Ve stejné věci byl Petr Syrovátko vyzván k pozastavení členství. Oba pánové výzev neakceptovali, proto Výkonná rada ODS využila těchto mimořádných nástrojů. Výkonná rada zároveň rozhodla o zrušení Místního sdružení Liberec, čímž došlo k jeho zániku," uvedl tiskový mluvčí ODS Jakub Skyva.